Mistrovství ČR žáků a juniorů 2021 H, A3, F1H a P30

Začnu trochu zeširoka. V roce 2019 uspořádal LMK Brno III na letišti v Moravské Třebové taktéž MR žáků a juniorů a pod dojmem úspěšně zvládnuté soutěže se pořadatelé celkem snadno nechali přemluvit na zopakování pořádání i v dalším roce. Leč člověk míní, ale… …zlý covid vše překazil. Mistrovství se nekonalo. Měli jsme sice snahu soutěž odlétat dodatečně na jaře 2020, vše bylo domluveno, ale pandemická situace opět létání nedovolila. Takže letos vlastně do třetice všeho dobrého či zlého. Naštěstí se splnilo to první. Zlý covid se sice jen tak nedal, při prezentaci museli všichni účastníci předložit potvrzení, že je ten prevít nezlobí, to se však zvládlo.

Ráno 25. září se začali sjíždět a prezentovat účastníci (každý dostal malou sladkou pozornost a pití). Celkem jich bylo 57 (s házedly soutěžilo 29 dívek a kluků, v kategorii A3 jich bylo 18, v F1H 10, s modely na gumový pohon P30 létalo 15 dětí a s F1G 5). Před termínem soutěže dlouhodobé předpovědi počasí neslibovaly nic dobrého. Nejprve to byl vytrvalý déšť. Ten se postupem doby sice z předpovědí vytrácel, ale na jeho místo přicházel silný vítr. Elementálové však byli všem nakloněni. Nakonec panovaly po celý den „laťové“ podmínky (zpočátku oblačno, později polojasno, západní vítr do 3–5 m/s). Vítr navíc měl ten správný směr po délce letové plochy a za hranicemi letiště se nacházely volné a přehledné plochy.

Po nástupu, přivítání, představení členů jury a několika málo připomínkách ze strany pořadatelů, mohlo vše vypuknout. Rozdělení na startoviště obdrželi všichni předem, časoměřiči byli náležitě poučeni, a tak bylo vytroubeno v 10:00 první hodinové kolo následované pětiminutovou pauzou. Vzhledem k obsazení startovišť malým počtem modelářů, mohlo vše probíhat bez zbytečné nervozity. Na každý let bylo dostatek času a dalo se tedy v klidu čekat „až to tam bude“. Co bylo dál? No, jak již to na soutěžích bývá. Někdo se radoval více, někdo méně. Líbily se mně týmy oblečené do klubových triček. Bylo patrné, že se jedná o dobré party navzájem si pomáhající a fandící. Předvedené modely – také nic neobvyklého. Na (sice jsem to nepočítal) většině jasně patrná samostatná práce, na některých jasně patrná práce někoho jiného. Můj názor na věc se liší od v současnosti uznávaného. Zřejmě to bude mým věkem. Čas pokročil a doba, kdy jsme na přihlášce podepisovali, že model jsme vlastnoručně postavili, je již kdesi v modelářském pravěku.

Leč soutěžící jest živ nejen soutěží a tu více, tu méně úspěšnými starty. Postarali jsme se i o hmatatelnou stránku věci. Všichni si tak mohli dle libosti zakoupit grilované klobásky místní provenience – mňam! – a tělo taktéž osvěžit čajem nebo kávou. A tak se létalo a létalo až se dolétalo. Rozlétávání bylo zapotřebí uskutečnit jen v kategorii A3, proto mohlo dojít k sečítání výsledků a brzkému vyhlášení pořadí těch šťastnějších. Nikdo si na nic nestěžoval, nebylo na co.

Jako obvykle první tři byli dekorováni příslušnou medailí, převzali poháry a praktické ceny. Viz výsledková listina. Nyní si uvědomuji, že se přece jen jedna – neoficiální – připomínka vyskytla.

„Posledně byly stupně vítězů“. Letos opravdu nebyly, protože nebyly.

Vyhlášením vítězů však ještě soutěž neskončila. Již při nástupu bylo lidu modelářskému na vědomost dáno, že dnes budou oceněni nejen ti nejúspěšnější, ale pozornost od pořadatele obdrží i ti soutěžící, kterým se naopak nebude, ať již z jakéhokoliv důvodu, dařit. A tak tyto pozornosti, neboť používat v tomto případě výrazu „ceny“, se mi nezdá adekvátní (a nic jiného mě nenapadá), získali dva závodníci v kategorii H (bratranci). Jeden z nich zahájil soutěž povedenými starty, leč posléze předváděl lety stopkami takřka nezměřitelné, druhý totéž jenže v opačném pořadí. V kategorii A3 si přišla převzít odměnu dívka, která soutěž odlétala s ne zcela konkurenčně schopným modelem (jedno maximum tam bylo). Další pozornost obdržela opět dívka létající sice s pěknými modely P30, jenom těch třísek bylo nějak mnoho. Vše zakončil modelář létající kategorii F1H, který si jistě představoval před zahájením, že dopadne lépe. Že se nejednalo o nějaké prkotiny dosvědčuje výkřik z davu přihlížejících: „ To dybych věděl, tak su poslední“.

A to již bylo definitivně všemu konec. Poděkování si zaslouží spousta členů pořadatelského sboru, za všechny musím jmenovat alespoň jednoho. Vrchním hybatelem a tahounem všeho byl Patrik Cintula. Dostal pěkně zabrat, takže na častá slova odjíždějících „Tak příští rok zase na shledanou“, se jen pousmíval. A tato věta, stejně tak jako nebývale dlouhý potlesk na otevřené scéně, snad nejlépe dokumentovaly úspěšné snažení pořadatele – LMK Brno III.

František Doupovec